Od prvního hraní Kletky jsem ve svém životě nebyl schopný navázat jakýkoliv pracovní, sexuální nebo přátelský vztah. Schoval jsem se za svůj závoj sarkasmu a ironie, kde tiše doufám, že nadejde den, kdy ještě budu věřit druhé lidské bytosti natolik, abych byť na vteřinu odhalil své upřímné city. Tato hra ve mně vyvolala problémy s důvěrou větší, než můj otec, který mě v pěti letech nechal ve dvě hodiny ráno v motorestu na hranicích s Německem a slíbil, že se za pět minut vrátí. Kdykoliv je mi v životě hezky a vlna pozitivity mi naplňuje žíly, vzpomenu si na Kletku. Před očima mi povstane ona zubatá vagína, slyším zvuky mimika a umírající postavy. Možná jednoho dne budu opět žít v blahé nevědomosti a beze strachu. 10/10